Sex ve městě 2 (2010)

První celovečerní film už byl docela nuda (přesto se našlo dost nezklamaných divaček), aktuální dvojka je pak vyložený teror… a urážka nejen diváků, ale i samotného seriálu. Pokud ještě někdy na obrazovce narazím na některou jeho epizodu, těžko se budu bránit pachuti, která mi okamžitě vytane na mozkovém patře při vzpomínce, do jakých hlubin nevkusu čtveřice newyorských děvčat nakonec sestoupí.

Děj je minimalističtější než u raného Jarmusche: Carrie (Sarah Jessica Parkerová) je po dvou letech manželství rozmrzelá z toho, že s ní Pan Božský (Chris Noth) nechce denně chodit do luxusních restaurací, ale raději by si něco donesl do jejich luxusního bytu a díval se z luxusní pohovky na televizi. Miranda (Cynthia Nixonová) se cítí nedoceněná v práci, kde se po ní neustále vozí její nový šéf. Charlotte (Kristin Davisová) se hroutí pod tíhou mateřských povinností a situaci je neulehčuje ani nová chůva, která má veliká neopodprsenkovaná ňadra, což znamená, že s ní určitě začne zahýbat panímámin manžel. Samanthu (Kim Cattrallová) traumatizuje blížící se menopauza, kterou se snaží odvrátit tunami hormonálních pilulek. A právě ona obstará něco jako zápletku, když ji arabský miliardář pozve (i s kamarádkami) na výlet do Abú Zabí, aby pomohla zpropagovat jeho nový, ultraluxusní hotel. Odjedou tam tedy, neprožijí téměř nic, a celé to trvá 146 minut.

Ne, nepřehlédli jste se. Sto! čtyřicet!! šest!!! minut, obsahujících méně příběhu, humoru a čehokoli pozitivního, na co si vzpomenete, než libovolná epizoda seriálu. Je tu přesně jedna kvalitní scéna: To když si Charlotte s Mirandou povídají o nelehkostech rodičovství. A pak jsou tu ještě scény, které by mohly být nic proti ničemu nebo možná i trochu zábavné, kdyby měl film nějaký spád, rytmus, či alespoň důvod existovat. Například ta, v níž všechny čtyři hrdinky v nočním klubu zpívají karaoke. Jenže když jí předcházejí už dvě hodiny život vysávajícího NIČEHO, příležitostně špikovaného zoufalstvím, člověk jen nevěřícně zírá na plátno a říká si „proč?“, případně „proboha proč, proč, proč?“. Producentem, scenáristou a režisérem v jedné osobě je seriálový doyen Michael Patrick King, který by býval zatraceně potřeboval, aby mu stříhač (koproducent, člen testovacího publika, náhodný kolemjnoucí…) řekl „Miku, tohle fakt nejde, z toho se musej’ vystřihnout aspoň dvoje Lovosice“. Nikdo takový po ruce evidentně nebyl.

Pořádně na frak dostaly i hlavní hrdinky, které se nějakým zázrakem – patrně z ranku černé magie – změnily v juchající, výskající a neuvěřitelně trapné pseudohlášky (když Samantha prohlásila o mužném cizinci, že je „Lawrence of my labia“, měl jsem chuť studem zalézt pod sedačku) pronášející pipky, které by možná pasovaly do průměrné teenagerské komedie, kdyby na nich navzdory práci maskérů a osvětlovačů nebylo vidět, že se pozvolna blíží k padesátce (vůbec nic proti tomu, nikdo z nás nemládne, ale neměl by člověk přinejmenším do prvního dloubance dr. Alzheimera alespoň přibližně moudřet?). Není od věci předpokládat, že v případném třetím dílu už budou dialogy rovnou suplovány lehce rytmickým kvokáním.